Jdi na obsah Jdi na menu
 


Publikováno: 7.dubna 2005
První česká recenze této hryVerze hry: finální/anglická
Doba recenzování: 5 dnů


Pokud šlo prvnímu Deus Ex (druhý díl raději na světlo boží vytahovat nebudu) vůbec něco vytknout, byl to nepříliš kvalitní bojový systém, který sice měl osobité kouzlo, ale rozhodně nešlo o plnohodnotný doplněk ke zbytku geniální hry. Project Snowblind se původně jmenoval Deus Ex: Clan Wars a ačkoliv ve finální verzi jakákoliv přímá reference k Deus Ex chybí, podoba je zřejmá na každém rohu - od příběhu až po bioaugmentace postav, které dovedou člověka učinit neviditelným, odolným proti kulkám atd.

Smyslem této first-person akce mělo být právě doplnění kvalitních bojů do tak slibně se rozvíjejícího herního světa, jakým byl Deus Ex. Bohužel v současné době jsou brány vývojářů z ION Storm nenávratně zavřeny a tak nejspíš zůstane Project Snowblind navždy poslední legitimní částí této neopakovatelné herní série. Zaslouží si vaší pozornost, nebo jde jen o veskrze průměrnou střílečku s konzolovým nádechem?

 Skoro jako Blade Runner
Pro dosažení kvality nemusí být hra nutně originální až na půdu, na kteréžto myšlence staví Project Snowblind od začátku až do konce a proti všem předpokladům se jí to daří nadmíru dobře. Děj se odehrává v HongKongu roku 2065, tedy o mnoho let později, než kam byly zasazeny oba díly Deus Ex. Jejich vliv na hru se mísí s dalšími populárními sci-fi ikonami, jmenovitě s Blade Runnerem, což vytváří unikátní vizuální směsici tradiční a moderní atmosféry, kdy se pohled na rudý lampión v záři zapadajícího slunce objevuje vedle supermoderního bojového mecha.

 


TIP: kliknutím na velkou verzi screenshotu se dostanete na následující obrázek

 
Pokud patříte mezi fanoušky kvalitního cyberpunku, zbystřete nyní zrak, neboť Project Snowblind je ukrytý, pečlivě nabroušený diamant, který čeká na svého objevitele. Občanskou válkou poničené velkoměsto, vojenské i průmyslové komplexy včetně hi-tech vybavení nebo dokonce vězeňský lágr, narychlo spíchnutý ze starého divadla, kde se můžete ve chvílích odpočinku kochat freskami na stropě. Vzpomenete si, kdy vám naposledy nějaká hra nabídla něco podobného?

 

 

 
 
 Tempo, jaké jsme nezažili od Call of Duty
Již od prvních okamžiků dává Project Snowblind najevo, jakým tempem hodlá hráče provést neutuchající salvou přestřelek a bitev. Sotva se hlavní hrdina, poručík Nathan Frost objeví ve dveřích transportní helikoptéry se svojí jednotkou a kapitán uvítací čety pronese několik vět, začíná nepřátelské přepadení a hráč musí bojovat o život. Na konci je Frost během pokusu o záchranu parťáka přizabit mohutnou explozí, načež se v dynamicky provedené animaci dostává na operační sál a stává se z něho supervoják budoucnosti.


V těle má stejné augmentace, jaké známe z Deus Ex, které z něho činí v boji prakticky nezastavitelný stroj. Teprve poté se postupně dozvídáte, že jakýsi rebelský generál, pravděpodobně potomek Tracera Tonga, chystá Project Snowblind, jenž má natrvalo vyřadit elektronické obvody na planetě a uvrhnout lidstvo do nové doby kamenné, kde by přežili jen ti nejsilnější.

Proč zrovna Snowblind? Jde o pojem pro efekt elektromagnetického pulzu, který vyvolá přerušení elektronických obvodů a známý EMP šum, jako když vypadne televizní signál. Příběh je podávaný formou in-game animací a není vůbec špatný, díky adrenalinovému tempu hry si jej však příliš všímat nebudete.

 


Project Snowblind je totiž poněkud překvapivě jednou z nejnabušenějších akčních her, jaké za poslední roky pamatuji a pokud se dá vůbec k něčemu přirovnat, je to Call of Duty. Zatímco však v CoD byly dobové zbraně tak trochu na překážku kvůli své ne vždy ohromující účinnosti, Project Snowblind vám dá do rukou masivní futuristický arzenál, který v kombinaci s augmentacemi dělá ze hry skutečně adrenalinovou jízdu.

Úrovně jsou striktně lineární, což je však v daném stylu hry bohatě omluvitelné, ostatně u CoD si taky málokdo stěžoval, že nemůže zkoumat okolí a povídat si s NPC – přičemž interakce s postavami ve Snowblindu nechybí. Čistě akční úkoly se střídají se stealthem, který sice jde úspěšně aplikovat, ale pokud se náhodou situace vymkne kontrole, není všem dnům konec a k cíli se dá jednoduše prostřílet. Je to ostatně i větší zábava, než nahodit neviditelnost pomocí augmentace, v rychlosti proběhnout kolem nepřátel a na brokovnici v rukou se jen smutně dívat.

 Zbraní je habaděj a doplňků ještě víc
Podobně jako zmiňovaný CoD a další kvalitní válečné střílečky vás Snowblind velmi často postaví po bok několika spolubojovníků, kteří jsou však autonomní a nemusíte se o ně nikterak starat. Boje mezi AI nejsou skriptované a odehrávají se dynamicky podle situace, nicméně celkově se jedná spíše o atmosférické pozadí pro vaše vlastní účinkování.

Taktika je utlačena do pozadí a prim hraje rychle plynoucí boj, ve kterém jde velmi často o krk a nelze se přitom spoléhat na pitomou AI, která by vám usnadnila postup. Nepřátelé fungují dobře ve skupinách a nepracují na klasickém principu stoje na místě, které jim určil skript. V bojích s většími skupinami vojáků je vyloženě potřeba používat granáty a různé další speciality, aby se šance na přežití udržely v rozumné míře.

 


Počet zbraní a schopností je v Snowblindu skutečně impresivní. Část výzbroje je víceméně standardní - objevuje se pistole, puška, ostřelovačka, minomet a raketomet, brokovnice atd., ale i nezvyklé kousky jako EMP puška proti mechanickým nepřátelům. Každá zbraň má i sekundární mód, často zcela odlišný od primárního. Nejde pouze o kosmetický doplněk, například brokovnice je díky sekundárnímu módu, který vypálí malé trhaviny, jenž se po zásahu přilepí na cíl a po chvíli vybuchnou, účinná zblízka i na dálku.

 Spider boti, augmentace, hackování
Vedle střepinových, oslepujících a EMP granátů nabízí hra i spider boty, známé z Deus Ex, nebo třeba cenný nanotool, schopný zachránit hráče před smrtí i po vyčerpání všech hitpointů. A navrch toho všeho jsou zde augmentace, začínající vylepšeným viděním, které usnadňuje identifikaci nepřátel v boji.

Další se aktivují v průběhu hry, jako třeba zpomalení času pro výhodu v bojích s velkou přesilou, krátkodobá neviditelnost, balistický štít i mocný elektronický výboj. Nabídka je výrazně nadprůměrná a je kvůli tomu třeba si chvíli zvykat na ovládání, přeci jen funkčních tlačítek je spousta a nějakou dobu trvá, než přestanete místo střelby házet spider boty.

V cyberpunkovém duchu budeme pokračovat i nadále. Nechybí hacking, ačkoliv oproti Deus Ex je zjednodušený až příliš. Pro napojení se do bezpečnostních počítačů je nutné použít udělátko jménem icepick, které má normální náboje a na dálku umí doslova napíchnout svůj cíl. V něm pak můžete snadno ovládat různé věci, jako je přepínání kamer nebo otevření dveří opodál. Celkově však hacking působí jako dodatek na poslední chvíli, který by mohl sice být hře ku prospěchu, ale zasloužil by si větší péči.

 



 Design levelů a systém ukládání
Úrovně jsou velice různorodé, co se týče prostředí, stylem se však víceméně opakuje standardní lineární schéma, kdy je třeba se probít hordami nepřátel a něco zničit, zapnout, nebo odvést důležitou postavu do bezpečí. Klíčem k úspěchu je v Snowblindu tempo hraní, které od první vteřiny nasadí úžasnou kadenci a nepoleví až do chvíle, kdy poslední nábojnice zazvoní o kamennou podlahu. Není tu jediné hluché místo, kde byste se mohli zaseknout a začít se nudit, všechno je jasné, intuitivní a nadmíru dobré zpracované.

Dokonce je možné zapnout si na HUDu přímou navigaci k cíli pomocí 3D ikon, které mimoto indikují také nejbližší savepoint. Ukládání je tedy řešeno konzolově, ale vzhledem k rychlosti akce to není vůbec na škodu, spíše naopak. Quicksave by zbytečně ubíral hře napětí a pokud nějaký segment budete muset opakovat, zabere vám to maximálně 5 minut. Nahrávací doby mezi úrovněmi jsou naštěstí minimální, zhruba do 10 sekund.

 Proč se tak dobře hraje?
Kouzlo Project Snowblind je těžko popsatelné, máte pocit plynulé akce, která se nezastavuje a pumpuje hráče adrenalinem a novými zážitky každou vteřinu. Je to jednoduchý recept, ale málokterá hra jej dovede převést do takové zábavy. Když běžíte chodbou se skleněnými okny, které se sypou pod náporem kulometu útočného vrtulníku, na chvíli zpomalíte čas a sledujete, jak po zásahu brokovnicí odlétá tělo nejbližšího nepřítele několik metrů dozadu a bere s sebou další, je v tom opravdu něco magického. A přestože je fyzikální model vcelku spartánský, je nadmíru zábavné usednout občas do auta nebo bojového robota a vydat se kosit nepřátele zase trochu jiným způsobem.

Smrtící tempo s sebou nese i negativní dopad na délku hry, kterou lze dokončit na střední obtížnost za zhruba 8 hodin, což opět koresponduje s CoD. Multiplayer vypadá vcelku slibně, nabízí standardní herní módy a několik originálních map, avšak online se nachází minimum hráčů a tak jsem jej zatím nemohl dostatečně otestovat.

 

 


další obrázky z této hry najdete v naší sekci screenshotů

 Příliš znatelný konzolový původ
Nepopiratelnou kvalitu hry trochu sráží technické zpracování. Nemám tím na mysli nějaké chyby, ty zde nejsou, ale textury by často mohly být ostřejší a modely nepřátel by v roce 2005 snesly o pár set polygonů navíc (hlavních postav se tato výtka netýká). Grafika místy připomíná zhruba rok starou hru, což sice ještě není tak hrozné, ale přeci jen to člověk zmlsaný z lépe vypadajících současných her snáz postřehne. Je až příliš znatelné, že hra vyšla později než měla a že byla vytvářena primárně pro PS2/Xbox. Pokud však zapnete speciální efekty, což vyžaduje celkem solidní stroj (pro ilustraci, Snowblind je zhruba stejně náročný jako Brothers in Arms nebo DOOM 3), grafika je hned o poznání lepší.

Vše naštěstí dohání umělecký dojem - od zdevastovaných ghett až po nádherné chrámy se daří Snowblindu trefit ten správně okázalý efekt. V konkurenci jiných her však jde přeci jen pouze o průměr. Zvuky jsou standardní, střelba zní mohutně a zvláštní ocenění si zaslouží hudba ve stylu ambient, která se dá příjemně poslouchat sama o sobě i během bojů.

Dlouho jsem uvažoval, zdali si Project Snowblind zaslouží osmdesátku, hodnocení vyhrazené pro skutečně výborné hry, představující ve svém žánru špičku. A skutečně mu podle mého názoru spravedlivě náleží - proč se vyhýbat vysokému hodnocení jen proto, že má hra konzolový původ a nebylo o ní dříve tolik slyšet? Nabízí skvělou, dynamickou hratelnost, která se směle může postavit Call of Duty a ačkoliv nepřináší prakticky nic nového, své složky výtečně kombinuje do kompaktního celku, který funguje jako dobře natažený hodinový stroj.