Ze značky Tony Hawk se stal podobný evergreen, jako jsou sportovní série od Electronic Arts – nemine snad rok, kdy by nás autoři nepočastovali nějakým tím novým dílem (vloni dokonce dvěma), který je samozřejmě ještě vychytanější než ten předchozí. Resp. páni vývojáři by rádi, abychom si to mysleli. Posledním přírůstkem do této série je Downhill Jam, který je určen speciálně pro Nintendo a jeho konzole GameBoy Advance, Nintendo DS a Nintendo Wii. Na posledně jmenovanou verzi se nyní společně podíváme.
Informace o hře nasvědčovaly tomu, že Downhill Jam bude v mnoha ohledech odlišný od dosavadních dílů celé série. Nemusíte jej hrát ani deset minut, abyste s tímto tvrzením do puntíku souhlasili. Autoři hry ze studia Toys for Bob se totiž s celým konceptem popasovali po svém a nový Tony Hawk spíše než předchozí díly připomíná arkádovou snowboardovou sérii SSX. V první chvíle strávené se hrou si na tuto skutečnost budete jen těžko zvykat. Budete se cítit jako dítě, kterému někdo ukradl jeho oblíbenou hračku a snažil se mu vnutit cosi, co se jí podobá, ale ty pocity z ní jsou zcela odlišné. Tony Hawk's Downhill Jam je zkrátka jiný.Rychlost, to kolem ní se ve hře všechno točí. Jak ostatně název sám napovídá, klasická jízda v pomalém oddechovém stylu je to tam a ke slovu se dostaly dravé a hektické závody. Ty povětšinou začínají na nějakém vyvýšeném místě, z něhož se rozjedete směrem dolů vstříc novým zážitkům. Asi netřeba připomínat, že taková jízda z kopce dokáže pěkně rozparádit i toho největšího kliďase a pocity možného nebezpečí umí pěkně rozproudit adrenalin v těle. A právě o tom nový Tony Hawk je – o bezmezné rychlosti, kdy i setiny sekund hrají svou roli.
Na úplném začátku - po obligátním výběru nebo vytvoření postavy - máte k dispozici strom s několika málo levely. Jejich postupným plněním si otvíráte další a další úkoly, které lze rozdělit do několika typů. Vůbec nejčastější je závod, v němž musíte porazit počítačem ovládané soupeře. Při jízdě je můžete samozřejmě různě pokoušet, vrážet do nich, prostě udělat vše, abyste se dostali na vedoucí pozici.
Mým nejoblíbenějším typem hry, který se nejvíce podobá předchozím dílům, je honba za co největším počtem bodů pomocí plnění jednotlivých triků. Naopak nejméně oblíbený se zdál býti Slalom, v němž je třeba projíždět nastavené branky za účelem prodloužení časového limitu na dojetí do cíle. Věřte nebo ne, zvláště tady poznáte, jak důležitý je ve hře čas a jak často jsou nastavené limity neskutečně šibeniční. Kromě toho všeho tu nechybí různé variace na výše zmíněné, jako jsou třeba levely, kde je třeba vykonat co nejdelší grind nebo například zničit předměty za co možná nejvíce peněz.
Hlavním smyslem plnění jednotlivých levelů je zisk bodů, které obdržíte za umístění na některé ze tří medailových pozicích. V závislosti na vašem úspěchu získáte určitý počet bodů, díky kterým máte možnost se vypracovat z neznámého amatéra až mezi první ligu těch nejlepších jezdců světa. Ovšem to nějaký čas potrvá a vy přitom zlámete nejedno prkno.
• Cestujeme po světě
Jak průběžně postupujete v kariéře vzhůru, postupně se vám zpřístupňují nové a nové lokace. Záměrně byla vybrána taková místa, kde jsou opravdu velké kopce, abyste si pocit ze zběsilé jízdy dosytosti užili. Po nepříliš reálně vypadajícím Edinburgu se vypravíte například do ulic San Franciska, navštívíte starobylé Machu Picchu, podíváte se do Říma, futuristického Hong Kongu a do několika dalších destinací.
Co mě poněkud zarazilo, byly švýcarské Alpy. V první okamžik jsem si myslel, že dojde na malou poctu SSX a kolečka z vašeho prkna zmizí, ale kdepak – vy se tu budete v zimě za plného provozu prohánět na skateboardu na sjezdovce! To je přinejmenším značně podivné, nemyslíte?
V celkovém součtu hra nabízí hrubým odhadem něco přes 50 levelů, což je číslo opravdu vysoké. Jednotlivá místa navíc neznáte od samotného počátku jako své boty, jelikož ona se postupně rozšiřují, takže například úvodní levely se odehrávají na pouhém zlomku z celkové rozlohy dané lokace. K tomuto zlomku se postupně přidávají další a další městské části, tudíž v úplném závěru si třeba projedete pěkně celým městem a jednotlivými jeho čtvrtěmi. Výběr míst a jejich design stojí jednoznačně za pochvalu, protože je na ně doslova radost pohledět a jakoby z oka vypadly svým reálným předlohám.
• Intuitivní ovládání, ale málo triků
Skalní fandové série budou pravděpodobně zklamáni z množství triků, které můžete ve hře provádět. Tedy, není jich nějak žalostně málo, nicméně pokud si zahrajete například poslední PCčkový díl – Tony Hawk's American Wasteland – bude to jako byste z rozvrzaného trabantu přesedlali do luxusního mercedesu. Na některé typy triků se kvůli velkému tempu hry (a dost možná i kvůli ovládání) prostě a jednoduše nedostalo. Rovnou tak můžete zapomenout na manuály, reverty nebo třeba flatlandy. Těžko říct, proč se ve hře neobjevují, svůj podíl na tom může mít i snaha o zpřístupnění hry masám.
Ovládání je maximálně jednoduché, jelikož hra naplno využívá možností ovladače Wiimote. Ten totiž musíte uchopit podélně do obou rukou, přičemž pod levým palcem vám spočine ovládací kříž a pod jeho pravým kolegou dvě akční tlačítka. Vlastní řízení vašeho alter ega na obrazovce je maximálně intuitivní – nakláněním ovladače do stran postava zatáčí a kombinací stisků akčních tlačítek a ovládacího kříže provádíte triky. Triky se provádějí automaticky podle toho, zda jste při stisknutí daného knoflíku na zemi či ve vzduchu. Tlačítko s číslem 1 tak můžete provádět grindy, flipy nebo třeba lepit nálepky na zdi. Mnohem využívanější ale bude tlačítko 2, pomocí něhož provádíte ollie, graby nebo zrychlujete. Jejich funkce můžete dosytosti nakombinovat s jednotlivými směry ovládacího kříže a rázem tu máte několik desítek triků, přičemž budete stejně využívat jen zlomek z nich. Do toho všeho se samozřejmě dá zakomponovat i naklánění ovladače do stran, které zajistí rotaci při triku prováděném ve vzduchu. Pak nebude problém dávat i relativně složité triky, jako je třeba kickflip s několikasetstupňovou rotací.
• Trénink nadevše
Ovšem stejně jako jinde i zde chce všechno nějaký ten trénink. Rozhodně tedy nečekejte, že hned při první jízdě se budete umísťovat vysoko nad všemi ostatními jezdci. Vše si musíte těžce vydřít, vždyť jen navyknutí na relativně citlivou odezvu Wiimote mi trvalo pěkných pár hodin. Nehledě na to, že po výměně prkna se jízdní vlastnosti zase o krapet změní a tudíž pak nelze počítat s tím, že styl vaší jízdy bude od začátku až do úplného konce stejný.
Obtížnost hry je relativně nízká, byť v úvodu budete některé z levelů opakovat klidně desetkrát. Všechno je to ale o cviku a především o dokonalé znalosti jednotlivých map, kterou v úvodu logicky nemáte. Později budete moci využívat všech zkratek, výhod a vůbec dávat třeba komba přesahující i milion bodů.
Postupně s vámi ale rostou i vaši soupeři, kteří dokáží být v pozdějších fázích mnohdy pěkně nesmlouvaví. Jakmile třeba v závodě učiníte chybu a omylem vrazíte do nějaké překážky, můžete vsadit boty, že již jejich náskok nedoženete. Já v těchto chvílích automaticky dával restart daného levelu, protože veškeré snažení by se později ukázalo jako zbytečné.
Vyčíslovat hrací dobu u her jako je Tony Hawk's Downhill Jam je poměrně problematické. Dohrání vlastní singleplayerové části a odemknutí všech levelů zabere v závislosti na zručnosti zhruba 10-15 hodin. Nicméně jedním dechem třeba dodat, že v průběhu hraní se vám odemykají nové postavy a získáváte lepší vybavení, takže je tu stále nějaká motivace se po dokončení hry do všeho pustit znovu. I přesto z mých zkušeností vyplývá, že vás hraní nebude bavit déle jak dvě hodiny v kuse. To z důvodu, že levely a jejich náplň jsou hodně repetivní a už zhruba po hodince hraní máte většinou dost, hru odložíte a vrátíte se k ní třeba další den.
• Ucházející zpracování a našlápnutý soundtrack
Co se týče zpracování hry, dá se říci, že nový Tony Hawk svou vizáží nezaostává za jinými Wii tituly. Animace postav jsou zvládnuty perfektně, jednotlivá prostředí jsou poměrně propracovaná, ačkoliv to někde trochu zaskřípe (opakující se textury, málo detailní předměty apod.). Více vám o vizuální stránce hry dozajista napoví (oficiální) obrázky okolo.
Hudební stránka u her ze série Tony Hawk je už nějaký pátek sázkou na jistotu. Tradičně tu najdete celou plejádu převážně punk/rockových ikon, které hře dodají tu pravou říznou a řádně našlápnutou atmosféru, což je jen dobře. Tentokrát playlistu vévodí slavná jména typu Iron Maiden, Motörhead, Ministry, Public Enemy nebo například Anti-Flag. I přesto mi ale subjektivně přijde, že počet chytlavých melodií je oproti minulým dílům poněkud menší a většina písniček je tak trochu na jedno brdo...
• Omezený multiplayer
V předchozích dílech nabízel multiplayer zajímavou alternativu oproti hře jednoho hráče, ale tentokrát se pokazilo vše, co se dalo. Lví podíl na tom má samotná koncepce hry více hráčů, která je zde realizována jen formou spliscreenu. Pokud si chcete s přáteli solidně zajezdit, doporučuji vlastnictví alespoň metrové plasmy, jinak bude hraní spíše utrpením. Maximálně se tu proti sobě mohou postavit čtyři hráči a už ve dvou budete hodně skřípat zuby, protože váš přehled bude nulový, což se silně podepisuje na hratelnosti. I přes tento nedostatek se Tony Hawk's Downhill Jam docela povedl.
Informace o hře nasvědčovaly tomu, že Downhill Jam bude v mnoha ohledech odlišný od dosavadních dílů celé série. Nemusíte jej hrát ani deset minut, abyste s tímto tvrzením do puntíku souhlasili. Autoři hry ze studia Toys for Bob se totiž s celým konceptem popasovali po svém a nový Tony Hawk spíše než předchozí díly připomíná arkádovou snowboardovou sérii SSX. V první chvíle strávené se hrou si na tuto skutečnost budete jen těžko zvykat. Budete se cítit jako dítě, kterému někdo ukradl jeho oblíbenou hračku a snažil se mu vnutit cosi, co se jí podobá, ale ty pocity z ní jsou zcela odlišné. Tony Hawk's Downhill Jam je zkrátka jiný.Rychlost, to kolem ní se ve hře všechno točí. Jak ostatně název sám napovídá, klasická jízda v pomalém oddechovém stylu je to tam a ke slovu se dostaly dravé a hektické závody. Ty povětšinou začínají na nějakém vyvýšeném místě, z něhož se rozjedete směrem dolů vstříc novým zážitkům. Asi netřeba připomínat, že taková jízda z kopce dokáže pěkně rozparádit i toho největšího kliďase a pocity možného nebezpečí umí pěkně rozproudit adrenalin v těle. A právě o tom nový Tony Hawk je – o bezmezné rychlosti, kdy i setiny sekund hrají svou roli.
Na úplném začátku - po obligátním výběru nebo vytvoření postavy - máte k dispozici strom s několika málo levely. Jejich postupným plněním si otvíráte další a další úkoly, které lze rozdělit do několika typů. Vůbec nejčastější je závod, v němž musíte porazit počítačem ovládané soupeře. Při jízdě je můžete samozřejmě různě pokoušet, vrážet do nich, prostě udělat vše, abyste se dostali na vedoucí pozici.
Mým nejoblíbenějším typem hry, který se nejvíce podobá předchozím dílům, je honba za co největším počtem bodů pomocí plnění jednotlivých triků. Naopak nejméně oblíbený se zdál býti Slalom, v němž je třeba projíždět nastavené branky za účelem prodloužení časového limitu na dojetí do cíle. Věřte nebo ne, zvláště tady poznáte, jak důležitý je ve hře čas a jak často jsou nastavené limity neskutečně šibeniční. Kromě toho všeho tu nechybí různé variace na výše zmíněné, jako jsou třeba levely, kde je třeba vykonat co nejdelší grind nebo například zničit předměty za co možná nejvíce peněz.
Hlavním smyslem plnění jednotlivých levelů je zisk bodů, které obdržíte za umístění na některé ze tří medailových pozicích. V závislosti na vašem úspěchu získáte určitý počet bodů, díky kterým máte možnost se vypracovat z neznámého amatéra až mezi první ligu těch nejlepších jezdců světa. Ovšem to nějaký čas potrvá a vy přitom zlámete nejedno prkno.
• Cestujeme po světě
Jak průběžně postupujete v kariéře vzhůru, postupně se vám zpřístupňují nové a nové lokace. Záměrně byla vybrána taková místa, kde jsou opravdu velké kopce, abyste si pocit ze zběsilé jízdy dosytosti užili. Po nepříliš reálně vypadajícím Edinburgu se vypravíte například do ulic San Franciska, navštívíte starobylé Machu Picchu, podíváte se do Říma, futuristického Hong Kongu a do několika dalších destinací.
Co mě poněkud zarazilo, byly švýcarské Alpy. V první okamžik jsem si myslel, že dojde na malou poctu SSX a kolečka z vašeho prkna zmizí, ale kdepak – vy se tu budete v zimě za plného provozu prohánět na skateboardu na sjezdovce! To je přinejmenším značně podivné, nemyslíte?
V celkovém součtu hra nabízí hrubým odhadem něco přes 50 levelů, což je číslo opravdu vysoké. Jednotlivá místa navíc neznáte od samotného počátku jako své boty, jelikož ona se postupně rozšiřují, takže například úvodní levely se odehrávají na pouhém zlomku z celkové rozlohy dané lokace. K tomuto zlomku se postupně přidávají další a další městské části, tudíž v úplném závěru si třeba projedete pěkně celým městem a jednotlivými jeho čtvrtěmi. Výběr míst a jejich design stojí jednoznačně za pochvalu, protože je na ně doslova radost pohledět a jakoby z oka vypadly svým reálným předlohám.
• Intuitivní ovládání, ale málo triků
Skalní fandové série budou pravděpodobně zklamáni z množství triků, které můžete ve hře provádět. Tedy, není jich nějak žalostně málo, nicméně pokud si zahrajete například poslední PCčkový díl – Tony Hawk's American Wasteland – bude to jako byste z rozvrzaného trabantu přesedlali do luxusního mercedesu. Na některé typy triků se kvůli velkému tempu hry (a dost možná i kvůli ovládání) prostě a jednoduše nedostalo. Rovnou tak můžete zapomenout na manuály, reverty nebo třeba flatlandy. Těžko říct, proč se ve hře neobjevují, svůj podíl na tom může mít i snaha o zpřístupnění hry masám.
Ovládání je maximálně jednoduché, jelikož hra naplno využívá možností ovladače Wiimote. Ten totiž musíte uchopit podélně do obou rukou, přičemž pod levým palcem vám spočine ovládací kříž a pod jeho pravým kolegou dvě akční tlačítka. Vlastní řízení vašeho alter ega na obrazovce je maximálně intuitivní – nakláněním ovladače do stran postava zatáčí a kombinací stisků akčních tlačítek a ovládacího kříže provádíte triky. Triky se provádějí automaticky podle toho, zda jste při stisknutí daného knoflíku na zemi či ve vzduchu. Tlačítko s číslem 1 tak můžete provádět grindy, flipy nebo třeba lepit nálepky na zdi. Mnohem využívanější ale bude tlačítko 2, pomocí něhož provádíte ollie, graby nebo zrychlujete. Jejich funkce můžete dosytosti nakombinovat s jednotlivými směry ovládacího kříže a rázem tu máte několik desítek triků, přičemž budete stejně využívat jen zlomek z nich. Do toho všeho se samozřejmě dá zakomponovat i naklánění ovladače do stran, které zajistí rotaci při triku prováděném ve vzduchu. Pak nebude problém dávat i relativně složité triky, jako je třeba kickflip s několikasetstupňovou rotací.
• Trénink nadevše
Ovšem stejně jako jinde i zde chce všechno nějaký ten trénink. Rozhodně tedy nečekejte, že hned při první jízdě se budete umísťovat vysoko nad všemi ostatními jezdci. Vše si musíte těžce vydřít, vždyť jen navyknutí na relativně citlivou odezvu Wiimote mi trvalo pěkných pár hodin. Nehledě na to, že po výměně prkna se jízdní vlastnosti zase o krapet změní a tudíž pak nelze počítat s tím, že styl vaší jízdy bude od začátku až do úplného konce stejný.
Obtížnost hry je relativně nízká, byť v úvodu budete některé z levelů opakovat klidně desetkrát. Všechno je to ale o cviku a především o dokonalé znalosti jednotlivých map, kterou v úvodu logicky nemáte. Později budete moci využívat všech zkratek, výhod a vůbec dávat třeba komba přesahující i milion bodů.
Postupně s vámi ale rostou i vaši soupeři, kteří dokáží být v pozdějších fázích mnohdy pěkně nesmlouvaví. Jakmile třeba v závodě učiníte chybu a omylem vrazíte do nějaké překážky, můžete vsadit boty, že již jejich náskok nedoženete. Já v těchto chvílích automaticky dával restart daného levelu, protože veškeré snažení by se později ukázalo jako zbytečné.
Vyčíslovat hrací dobu u her jako je Tony Hawk's Downhill Jam je poměrně problematické. Dohrání vlastní singleplayerové části a odemknutí všech levelů zabere v závislosti na zručnosti zhruba 10-15 hodin. Nicméně jedním dechem třeba dodat, že v průběhu hraní se vám odemykají nové postavy a získáváte lepší vybavení, takže je tu stále nějaká motivace se po dokončení hry do všeho pustit znovu. I přesto z mých zkušeností vyplývá, že vás hraní nebude bavit déle jak dvě hodiny v kuse. To z důvodu, že levely a jejich náplň jsou hodně repetivní a už zhruba po hodince hraní máte většinou dost, hru odložíte a vrátíte se k ní třeba další den.
• Ucházející zpracování a našlápnutý soundtrack
Co se týče zpracování hry, dá se říci, že nový Tony Hawk svou vizáží nezaostává za jinými Wii tituly. Animace postav jsou zvládnuty perfektně, jednotlivá prostředí jsou poměrně propracovaná, ačkoliv to někde trochu zaskřípe (opakující se textury, málo detailní předměty apod.). Více vám o vizuální stránce hry dozajista napoví (oficiální) obrázky okolo.
Hudební stránka u her ze série Tony Hawk je už nějaký pátek sázkou na jistotu. Tradičně tu najdete celou plejádu převážně punk/rockových ikon, které hře dodají tu pravou říznou a řádně našlápnutou atmosféru, což je jen dobře. Tentokrát playlistu vévodí slavná jména typu Iron Maiden, Motörhead, Ministry, Public Enemy nebo například Anti-Flag. I přesto mi ale subjektivně přijde, že počet chytlavých melodií je oproti minulým dílům poněkud menší a většina písniček je tak trochu na jedno brdo...
• Omezený multiplayer
V předchozích dílech nabízel multiplayer zajímavou alternativu oproti hře jednoho hráče, ale tentokrát se pokazilo vše, co se dalo. Lví podíl na tom má samotná koncepce hry více hráčů, která je zde realizována jen formou spliscreenu. Pokud si chcete s přáteli solidně zajezdit, doporučuji vlastnictví alespoň metrové plasmy, jinak bude hraní spíše utrpením. Maximálně se tu proti sobě mohou postavit čtyři hráči a už ve dvou budete hodně skřípat zuby, protože váš přehled bude nulový, což se silně podepisuje na hratelnosti. I přes tento nedostatek se Tony Hawk's Downhill Jam docela povedl.
